Island očima biologa
Hlavní stránka / Islandská sekce / Články o Islandu / Island očima biologa16.4.1998
Dne 16. dubna 1998 se v pražském Klubu Lávka konala beseda s prof.
dr. Emilem Hadačem, DrSc, vedoucím a účastníkem několika expedic českých
studentů, vědců a vysokoškolských učitelů na Island koncem čtyřicátých let.
Pořad se setkal s velkým zájmem a ohlasem členů Severské společnosti. Pořad připravila vedoucí Islandské sekce Severské společnosti, doc. Ing. Lidmila Němcová, CSc.
Na podzim letošního roku připravujeme další vyprávění o Islandu, tentokráte půjdete o besedu s účastníky expedice na Island v roce 1997, kterou organizovala katedra geografie Západočeské univerzity Plzeň.
Přírodovědecké výpravy na Island 1936-1948
Českých cestopisů o Islandu není málo. Ponecháme-li stranou nejstarší z nich, Islandii Daniela Strejce z roku 1632 a knížku učitele K. J. Zákouckého z roku 1913, mají čtenáři možnost se poučit například z Islandských dopisů Z. Němečka (1948), z knihy Emila Hadače a kol. (1957), Zuzany Kočové (1984), jejího syna Jana Buriana (1994), Ludmily Uličné (1991), Jiřího Havla (1989) nebo Jiřího Zemana (1996). Svědčí to zřejmě o tom, že islandská příroda stojí za zhlédnutí. Rád bych ale upozornil na to, že Island je také vhodným terénem přírodovědeckého výzkumu. Přesvědčili jsme se o tom na expedicích v letech 1936, 1937 a 1948, i na mezinárodní konferenci o severoatlantických organismech v Reykjavíku v roce 1962.
Nebyli jsme ovšem sami z českých přírodovědců, kdo studoval islandskou přírodu. Je možno jmenovat významné mineralogy, prof. Františka Slavíka, prof. J.Kašpara a prof.J.Bauera, kvarterologa Jar.Petrboka z Národního muzea v Praze aj. Před námi byla islandská příroda zkoumána jak samotnými Islanďany, např. T.Thoroddsenem nebo Á.Lörem, tak Dány, Švédy, Nory, Angličany nebo Němci. Přesto tam zůstalo neobyčejně mnoho problémů přírody nevyřešeno.
Proč jsme se zaměřili právě na Island? Mnoho rysů naší krajiny, živé i neživé přírody, bylo utvářeno v ledové době, kdy během půldruha milionu let vystřídalo několik zalednění a period meziledových. Poslední, tzv. Würmské zalednění trvalo asi 100.000 let a skončilo někdy před 15.000 lety. V době vrcholného zalednění sahal ohromný ledovcový štít, pokrývající většinu severní Evropy včetně Skandinávie, až k severnímu úpatí Krkonoš. V Čechách dnes ovšem ledovce nejsou, a ty, které jsou například v blízkých Alpách či na Kavkazu jsou zcela jiného charakteru než ty, které nás zajímaly. Vysokohorské ledovce, které vznikají v horských karech a stékají do údolí, ovlivňují charakter krajiny zcela jinak, než gigantické ledovcové štíty, jaké jsou dnes v Arktidě nebo Antarktidě. A protože nejbližší takové zalednění je právě na Islandě, zaměřili jsme svoji pozornost právě tam. Kromě toho nás lákala kombinace velkých ledovcových štítů s živým vulkanismem, který rovněž v Čechách nemáme
Naše expedice neměly tedy charakter objevných výprav,do neprozkoumaných koutů světa. Chtěli jsme jen poznat nějakou oblast, kde ještě trvá ledová doba, podniknout jakousi "cestu do pravěku" a tím tak lépe poznat historii naší krajin. Naše první výpravy v letech 1936 a 1937 byly velmi skromně vybaveny, protože většina účastníků byli studenti. Byli to geomorfologové doc. Josef Kunský a Zdeněk Roth, vulkanolog Mirko Kuthan, geochemici Jiří Čeleda a Rudolf Kroha a geobotanik Emil Hadač.
Geomorfologové se vydali k ledovcům Tindfjallajökull a Torfajjökull spolu s geochemiky, Kuthan s Hadačem pracovali na poloostrově Reykjanes.
Třetí expedice v r. 1948 byla už podstatně početnější a lépe vybavena. Účastnili se jí geobotanik a vedoucí výpravy Emil Hadač, květní ekolog a technický vedoucí František Hořavka, meteorologové a klimatologové V. Stružka a V. Škalda, lichenolog doc. Zd. Černohorský, bryolog doc. Jan Šmarda, algolog F. Pospíšil, mykolog Z. Urban, dendrolog K. Kaňák, hydrobiologové Vlad. Landa a O. Pravda, entomologové Jar. Slípka a J. Brčak, ornitolog Zd. Klůz a Milada Součková jako kreslířka rostlin a konečně i filmař V.J.Staněk.
Utábořili jsme se v území označovaném jako Kaldidalur, tj. Studené údolí. V okolí tábora, kde se tyčil štítovitý vulkán Skjaldbrejdur a ledovce Ok a Langjökull a z druhé strany leželo jezero Reiharvatn, jsme pracovali celé léto. Vypsali jsme to v knize V zemi sopek a ledovců (1957).
Vědecké výsledky uvedených tří expedic nebyly zanedbatelné. Geochemici zanalyzovali plynné a tekuté vývěry horkých pramenů, fumarol a gejsírů a sledovali jejich účinek na rozpad vyvřelých hornin, vysvětlili vznik kamencové vřídelní soli na vřídelních kuželech i rozpad hornin až na kaolin i vznik sirných vrstev. Geomorfologové měli bohaté pole pro glaciologická a vulkanologická studia. Díky horkým pramenům mohli například studovat profil ledovcovou stěnou vysokou 25 m, zmapovali tamní ledovec i okolní krajinu, která připomínala naše Doupovské vrchy. Kuthan vypracoval podrobnou geologickou mapu Reykjanesu na ploše asi 1500 km2. Přitom zjistil stopy vertikálních pohybů této části ostrova v ne tak dávné geologické době v podobě příbojových jeskyň až do výšky 300 m n.m., což nebylo dosud známo. Já jsem zpracoval a uveřejnil jak květenu, tak i vegetaci poloostrova Reykjanes a Kaldadalu atd.
Co nám výpravy přinesly pro pochopení naší krajiny? Byli jsme svědky například vzniku spraše z větrajících hornin a jejího usazování za pomoci souvislé vegetační pokrývky. U nás byla donedávna představa například o Krkonoších, že to bylo pohoří v ledové době prakticky pusté, bez vegetace. Když jsme se vyšplhali na hřeben ledovce Langjökull dlouhého asi 70 km k nunatakům (skalám vyčnívajícím z ledovcového štítu) ve výšce 999 m n.m., našli jsme tam pět druhů kvetoucích rostlin, mimo jiné tři druhy lomikámenů, po dvou druzích lipnic a bik, silenku, rožec a řadu druhů lišejníků a mechů. Mohou-li tyto rostliny tak daleko na severu prosperovat uprostřed ledovcového štítu ve výšce skoro 1000 m n.m., pak je více než pravděpodobné, že i za ledové doby mohla žít i v Krkonoších poměrně bohatá vegetace, nemluvě už o tundře v podhůří. Setkáme-li se v Krkonoších s endemickými druhy např. jestřábníků, je třeba jejich stáří hodnotit daleko výš, než oněch 15.000 let, které uplynuly od konce ledové doby.
Nebudu rozvádět další podrobnosti našich zkušeností z ostrova sopek a ledovců, ale je třeba konstatovat, že nám tyto zkušenosti otevřely oči pro řešení mnoha problémů naší přírody.
Nebylo asi náhodou, že se řada expedičníků brzy uplatnila ve výzkumné a pedagogické praxi. Kuthan byl po léta ředitelem geologického ústavu v Bratislavě, Brčák, Pospíšil a Landa řídili výzkumné ústavy Československé akademie věd, Roth, Čeleda, Urban, Slípka a Pravda se stali vysokoškolskými učiteli atd. Zkušenosti o tom, že ani tam poměrně rozsáhlý tým přírodovědců nedostačuje k řešení všech problémů naší krajiny a životního prostředí, mi později posloužily při budování Ústavu krajinné ekologie Československé akademie věd, kde jsme doplnili tým přírodovědců o sociology, psychologa, právničku, ekonoma, agronoma a další a razili tak nové, komplexnější cesty ve výzkumu krajiny a životního prostředí, což ovlivnilo podobné ústavy v okolní Evropě.
A ke všem těm zkušenostem navíc nám zbyly nezapomenutelné vzpomínky na úžasné vodopády, gejzíry, ledovce a lávové pouště, přímořské útesy s miliony hnízdících ptáků a na kouzelné drapérie polární záře.
Předneseno na besedě Severské společnosti 16. dubna 1998 se v pražském Klubu Lávka
Sekce: Články a fotografie z činnosti | Články o Islandu | Tisk | Poslat článek známému
Fotografie k článku
|
|
